V Poslanecké sněmovně si při obstrukcích nakonec přišel na své každý. Vládní strany po mnohadenním maratonu uspěly s návrhem, aby od června nevzrostl průměrný starobní důchod o 1770 korun, ale jen zhruba o 760. Stát tak ušetří asi 19 miliard.
Spokojená je však i opozice. Kraválové divadlo vyústilo ve velmi pochybné zkrácení jejích práv – což se bude protestujícím poslancům hodit u Ústavního soudu, kam celý spor nejspíše doputuje.
A přitom by nemusel, protože řešení existuje. Také sice není úplně hezké, ale rozhodně mnohem méně problematické než vládní násilí na právním státu či opoziční lhostejnost k rozvratu erárních financí. Hodně bude nyní záležet na zvoleném prezidentu Petru Pavlovi, jak k celé věci svým prvním velkým rozhodnutím po převzetí úřadu přistoupí.
Samá voda, samá voda
Budiž řečeno, že kabinet Petra Fialy (ODS) situaci nezvládl. Už minulý rok dosahovala průměrná penze 45 procent průměrné mzdy. V lednu pak skočila dokonce na 48 procent, což jsme v samostatné České republice ještě neměli. Ministr práce Marian Jurečka (KDU-ČSL) a ministr financí Zbyněk Stanjura (ODS) přesto nenaléhali na premiéra, aby bez prodlení jednal. Dobře přitom museli minimálně od loňského podzimu vědět, že plánované mimořádné zvyšování penzí bude neúnosně nákladné, protože inflace, na niž je zákonem navázané, se tou dobou už pěkně divoce roztáčela a bylo jasné, že na Nový rok ještě poskočí zrušením energetického úsporného tarifu.
Vše, co vláda nyní činí, činí pozdě a špatně. A co hůř, šlape přitom po právním státu, který v opozici tak urputně bránila. Nejenže se pouští do úpravy pravidel poté, co jí lhůta k něčemu takovému již vypršela. Ještě při tom zneužívá nástrojů určených pro úplně jiné situace – ty opravdu nepředvídatelné. A aby toho nebylo málo, dává navíc opozici do rukou cennou munici, když ji krátí na sice šíleném, ale stále platném právu obstruovat.
Nemělo by však kvůli tomu zapadnout, že Andrej Babiš (ANO) ještě v roce 2015 coby „pravicový“ ministr financí nechtěl důchodcům přidat ani dvě stovky. Nyní je však rázem ochoten třeba i squatovat na řečnickém pultíku, jen aby seniorům s rekordními penzemi ani o korunu neklesla absurdně vysoká mimořádná valorizace.
Ještě jednou a pak už nic
Protože situace zatím míří k ústavně velmi problematickému finále, roste nebezpečí, že to nejhorší nemáme ani zdaleka za sebou. Nejde totiž o kauzu, která by připomínala jiné předchozí, při nichž strážci konstituce nakonec zrušili některá zákonodárná rozhodnutí. V naprosté většině případů se pak nic extrémního nedělo, jen parlament prostě musel najít takové řešení problému, které neodporovalo základnímu zákonu země. Jenže tentokrát by kromě toho bylo třeba také zpětně doplácet peníze milionům penzistů, což by ohrožovalo úplným kolapsem správu důchodového zabezpečení.
Krom toho si zaslouží připomínku i fakt, že způsob, jakým chce kabinet nyní ušetřit na důchodech, je enormně nespravedlivý vůči lidem, kteří odejdou na odpočinek v tomto roce. Kdo to stihl ještě loni – a třeba i předčasně -, výrazně vydělal na předchozích valorizacích. Letošní penzisté ale mají najednou z ničeho nic dosti citelně ostrouhat. Z celé vládní novely zkrátka doslova čiší, že není ničím jiným než upatlaným jednorázovým pokusem na poslední chvíli nějak zalátat dlouho ignorovanou díru ve státním měšci.
Jak tedy vypadá ona v úvodu zmiňovaná úniková cesta z této bažiny? Z důvodů, které jsme tu právě zmínili, se nakonec jeví jako nejčistší řešení nechat letošní valorizace proběhnout podle původního plánu. Nominálně pravicová vláda by tak sice dostala průměrný důchod na rovnou polovinu průměrné mzdy, čímž by překonala i ty nejlevicovější sny ČSSD a KSČM blahé paměti. Odměnou by jí ale za to mohla být pak příležitost dosavadní neudržitelný systém úpravy důchodů jednou provždy utnout.
Zákonně by to nebylo nijak složité: všechna valorizační pravidla by mohla zůstat v platnosti, stačilo by k nim přidat jedno jediné. A sice ustanovení, že celý mechanismus se uplatňuje jen tehdy, pokud se průměrná penze pohybuje pod určitým procentem průměrné mzdy. Podle expertů by optimální poměr činil asi 43 procent.
Ano, letošní rok by tak sice byl pro státní kasu velmi nákladný. I tato obtíž má ale své řešení. Pokud teď na mimořádné zvýšení důchodů chybí 19 miliard korun, postačí, když ministr Jurečka zapomene na své „výchovné“. Je ostatně celé podobně nesystémové jako stávající vládní čachry s penzemi. Navíc má erár shodou okolností přijít přesně na oněch 19 miliard ročně. Nula od nuly by tedy pošla – a ještě by to celé přineslo elegantní politický trest lidoveckému šéfovi za to, že nechal věci dojít takhle daleko.
V hlavní roli prezident Pavel
První, kdo může zasáhnout, je nyní Senát. Ale ten je pojistkou demokracie a právního státu vždy jen tehdy, pokud to neohrožuje zájmy stran, které jej právě ovládají. Aktuálně tedy není příliš pravděpodobné, že se tentokrát vzepře. Ke slovu se tak nejspíš dostane až čerstvý prezident Pavel a jeho ekonomický i právní tým.
Hlava státu může normu vetovat s tím, že v ní vidí prvky, jež se dostávají do až příliš velkého rozporu s ústavou, na kterou přísahala. Zároveň může výslovně podpořit vládní záměr zarazit příliš vysoký růst penzí a navrhnout jejich dlouhodobou stagnaci, dokud zase neklesnou na rozumnou úroveň vůči průměrné mzdě. To by snad nakonec nemusel premiér Fiala vnímat jako podraz od člověka, jemuž výrazně pomohl na Hrad.
Na závěr si pak dopřejme i jeden sen. Kdyby celá ta tragikomická eskapáda posloužila k tomu, aby se neschopní správci ministerstev financí a sociálních věcí konečně odebrali dělat něco, na co stačí, mohlo by Česko po několikaletém předvolebním flámu zase jednou vystřízlivět do reality.
