Sobotní dopoledne 15. října 1949. Pracovník bezpečnostního oddělení ÚV KSČ Eduard Belas při chůzi Celetnou ulicí v Praze postřehne mezi spěchajícími lidmi povědomou tvář. Když ho dotyčný mine, rozpomene se. Nevysoký hnědovlasý muž atletické postavy před půldruhým rokem, během únorového puče 1948, kdy komunisté opanovali moc v Československu, volal na veřejnosti po odstranění tehdejšího předsedy vlády a šéfa KSČ Klementa Gottwalda a dalších funkcionářů strany.
Bezmála třicetiletý Belas agilně přivolá nedaleko stojícího Oldřicha Hartmana, zástupce náčelníka speciálního útvaru Sboru národní bezpečnosti Javor, který má na starosti ochranu vysokých stranických činitelů a budovy ústředí KSČ sídlící právě v Celetné ulici. Útvar podléhá přímo komunistickému ministrovi vnitra Václavu Noskovi. Hartman v civilním oblečení muže vyzve k předložení dokladů. „Žádné u sebe nemám,“ odvětí neznámý, úderem do hrudi Hartmana prudce odstrčí a rozeběhne se do přilehlé pasáže Luna (dnes Bolzano) propojující Celetnou se Štupartskou ulicí.
Oním prchajícím mužem je major letectva Eduard Šimon, za války palubní střelec v přední věži 311. československé bombardovací perutě Royal Air Force a poválečný radiotelegrafista u letecké dopravní skupiny v Praze-Kbelích, potažmo na letecké základně v Plzni.
„Pro svou veselou a optimistickou povahu byl všude oblíben. Byl pracovitý, bystrý, otevřený, nesobecký, přímý a netoužil po kariéře. Byl velmi statečný a smysl pro humor neztratil ani v nejprekérnějších bojových situacích,“ popsal ho Hlavní správě VB legendární stíhač RAF František Fajtl v lednu 1967.
Po roce 1989 pak ve své knize „Dva údery pod pás“ zavzpomínal. „V hrozném krupobití německé protiletadlové palby nad cílem, komentoval klidně do domácího letounového telefonu: ‚No, no, jen se neposerte. Nechte si něco na podruhý. Přídem zas‘.“
„Odlétal jako přední střelec asi padesát náletů, z toho i několikráte na Berlín. Potom šel do výcvikového střediska, kde působil jako střelecký instruktor. Po roce se však opět dobrovolně přihlásil do další bojové činnosti, protože odpor k nacismu a jeho vlastenecké nadšení neznalo mezí. Opět u 311. perutě létal jako střelec až do skončení války a na jeho kontě zůstalo několik nepřátelských letadel. Svojí odvahou a neohrožeností byl příkladným vzorem všem střelcům,“ vypověděl Miroslav Vild, radiotelegrafista 311. perutě RAF.
Tato svědectví letců se dochovala ve vyšetřovacím spisu dnes uchovaném v Archivu bezpečnostních složek.
A jak bylo v podobných případech za vlády komunistů zvykem, svou zcela opačnou a dehonestační charakteristikou přispěly i bezpečnostní orgány. „Šimon pochází z měšťácké rodiny a před válkou patřil ke zlaté mládeži. V Anglii se pohyboval v buržoasní společnosti a přijímal její názory. Jako bojový letec za války zvykl si na lehkomyslnost a pitky. Je znám jako veliký pijan a výtržník,“ praví zápis ze září 1948.
V květnu 1949 byl Eduard Šimon poslán na nucenou dovolenou. Z armády měl být oficiálně propuštěn 31. října 1949. „Kádrová opatření provedená vůči němu, jak lze z písemného materiálu usuzovat, měla charakter prevence (býv. příslušník RAF). Nešlo proto o opatření vyplývající snad z jeho záporného nebo nepřátelského poměru k lidově demokratickému zřízení,“ popsali důvody majorova vyhazovu inspektoři ministerstva vnitra v březnu 1966, když případ „Šimon“ po letech opět otevřeli.
Co je myšleno prevencí? Komunistický režim se mimo jiné obával, že by letci s bojovými zkušenostmi z Anglie mohli uprchnout na Západ a dát se k nepřátelským zpravodajským službám. Ostatně například v dubnu 1948 unesli letadlo Československých aerolinií bývalí piloti RAF do bavorského Mnichova. Další únosy následovaly.
Eduard Šimon nastoupil v září 1949 do zaměstnání v Divadelní a literární agentuře Dilia, která sídlila právě v Celetné ulici, měla kanceláře v přízemí se vstupem z pasáže Luna. Ono dopoledne 15. října, když se dal na útěk před Hartmanem, se jen vracel do práce ze svačiny. V tu chvíli mu zbývaly minuty života.
Okolnosti jeho smrti se na podnět manželky Emilie Šimonové prošetřovaly po politickém uvolnění v Československu ve druhé polovině 60. let. Některé výše uvedené citace pochází právě z této doby.
Jediný bombardér, který se vrátil
Major Šimon se narodil 13. června 1915 v Roudnici nad Labem. Otcem byl středoškolský profesor tělesné výchovy, jeho matka Antonie pracovala po rozvodu jako pokladní v pražském velkopekařství. Prošel školou pro důstojníky letectva a v roce 1938 byl jmenován polním pozorovatelem letcem. Když Adolf Hitler rozbil Československo, uprchl do Polska, následně do Francie a po jejím kolapsu dále do Anglie, kde byl v červenci 1940 převelen k československé jednotce do Honingtonu ve východní části země.
První nálet absolvoval v bombardéru Vickers Wellington již v září 1940, cílem bylo seřaďovací nádraží v Bruselu. V říjnu mu ministr národní obrany Sergej Ingr udělil první ze tří Čs. válečných křížů 1939.
„Za provedení šesti operačních bombardovacích letů, přičemž první z nich byl proveden za velmi nepříznivých povětrnostních poměrů, kdy posádka jako jediná dosáhla cíle a bombardovala z výšky 250 metrů přes silnou obranu. Čtvrtý let byl proveden na Berlín, kde posádka splnila svůj úkol přes technickou závadu motoru a jediná ze všech posádek se vrátila,“ cituje sborník důvěrných výnosů ministerstva obrany David Mikuláš ve své publikaci věnované právě Eduardu Šimonovi.
Vraťme se ale do osudové soboty 15. října 1949.
Zamlčovaná přestřelka ve Štupartské ulici
Když se dal Šimon na útěk pasáží Luna, začali ho krom soudruha Belase a Hartmana pronásledovat ještě další dva příslušníci útvaru Javor Josef Krejčí a Josef Pecník, které Belas zalarmoval v blízkém ústředí. Společně vběhli do pasáže a odtud do kanceláří agentury Dilia. Podle svědků si tu prý chvíli před nimi nějaký muž něco vzal ze stolu a odešel.
Příslušníci proslídili všechny místnosti, když vykopli zamčené dveře na toaletu, zjistili, že z ní vede úzké okénko na malý dvorek, který přiléhal k sousednímu domu. To byla Šimonova úniková cesta. Hartman se dral za ním. Krejčí s Pecníkem se vrátili, oběhli blok a vtrhli na schodiště sousedního domu.
„Při přelézání zdi jsem zaslechl dva nebo tři výstřely a viděl jak Pecník a Krejčí vnikají do bytu, ze kterého byl vchod ze dvora. Pak jsem zaslechl pláč děcka a ještě jeden výstřel,“ vypověděl Hartman v roce 1967.
Přestřelka se odehrála u dveří přízemního bytu ve Štupatské ulici č. 18. Obývala ho padesátiletá Františka Provazníková, která měla u sebe na vychování bezmála pětiletou vnučku Magdalenu. Chvíli předtím, než Šimon vtrhl do jejich bytu, však odešla nakoupit a děvče bylo doma samo.
„Již na chodbě jsme uslyšeli ustrašené volání děcka, které volalo ‚maminko, tady je nějaký pán‘. Z toho jsme usoudili, že hledaný muž je ukryt v tomto bytě. Dveře jsme vyrazili, v předsíňce jsme uviděli neznámého muže, který v náruči jednou rukou držel holčičku a ve druhé pistoli, ze které proti nám vystřelil. Nikdo z nás nebyl zasažen,“ popsal do protokolu příslušník SNB Pecník.
Podle jeho výpovědi zůstali stát na chodbě, krčili se vedle dveří a vyzývali Šimona, aby se vzdal. „Po nějaké době jsme uslyšeli další výstřel a hned na to vyšla malá holčička na chodbu a plakala. Vešel jsem do pokoje a viděl na zemi ležícího muže v tratolišti krve a vedle něho ležela pistole,“ doplnil Pecník.
Na podlaze cizího bytu skončil život odvážného letce RAF. Bylo mu čtyřiačtyřicet let. Zůstala po něm o deset let mladší manželka Emilie a šestnáctiměsíční syn Eduard. Okolnosti, za kterých její manžel zahynul, se dověděla až po osmnácti letech. Celou dobu je režim utajoval.
Sebevražda, nebo zfalšovaný protokol?
V Šimonově pitevním protokolu je příčina smrti uvedena jako pohmoždění mozku po střelné ráně do pravého spánku. „Při pitvě nebylo shledáno nic, co by svědčilo proti sebevraždě,“ uvádí dokument. A ke stejnému závěru dospělo na základě rehabilitační žádosti Emilie Šimonové i přešetřování případu z roku 1967.
Nicméně rodina i kamarádi letci měli pochybnosti o tom, že by mnohokrát vyznamenaný letec spáchal sebevraždu. Naopak byli přesvědčeni, že byl zastřelen zasahujícími muži z útvaru Javor.
Ostatně k pochybnostem například přispívá i fakt, že i po téměř dvaceti letech příslušníci SNB při opětovném vyšetřování nejprve zapírali, že by použili služební zbraně. Až později Krejčí připustil, že se střelbou bránil.
Již vzpomínaný stíhač RAF František Fajtl ve své publikaci z roku 1993 napsal: „Když paní Šimonová se svým tchánem druhý den navštívili nemocnici, spatřila svého manžela a hladila ho po hlavě a tváři, zjistila ošetřenou a zašitou velkou ránu na levé straně hlavy, a ne na pravé. Kromě toho zahlédla na nohou a rukou ošetřené stopy po zranění. Z protokolu o úmrtí vysvítalo, že šlo o sebevraždu, a nikoliv o zastřelení. Sebevraždu však vylučuje tato skutečnost: Šimon byl pravák a není proto myslitelné, že by střílel do levého spánku přes ruku.“
Falšování dokumentů, pitevních protokolů a překrucování pravdy nebylo v době komunismu výjimečné. Navíc již v roce 1967 byl původní Šimonův vyšetřovací spis zachován pouze ve fragmentech. S jistotou dnes tvrdit, jak to tehdy před dvaasedmdesáti lety 15. října 1949 skutečně bylo, zkrátka nelze.
Eduard Šimon byl v roce 1991 rehabilitován a povýšen in memoriam do hodnosti plukovníka letectva.
