Mimořádná oddlužovací akce získala v roce 2021 přízvisko „milostivé léto“, protože mělo jít o vzácnou jednorázovou záležitost. „Padesátý rok posvětíte a vyhlásíte v zemi svobodu všem jejím obyvatelům. Bude to pro vás léto milostivé, kdy se každý vrátíte ke svému vlastnictví a všichni se vrátí ke své čeledi,“ inspirovali se lidovečtí spolunavrhovatelé celého podniku v Bibli.
Jenže v ateistických Čechách je možné cokoliv, takže to, co má být maximálně jednou za padesát let, tu máme potřetí za dva roky. Během prvního milostivého léta z konce předminulého roku si tisíce lidí odmazaly exekuce v případech, kde byl věřitelem stát, kraj, obec, různé příspěvkové organizace či zdravotní pojišťovny. To celé se zopakovalo ještě minulý rok. A nyní od 1. července do 30. listopadu proběhne závěrečné kolo, které umožní lidem zbavit se některých daňových dluhů a dluhů na sociálním pojištění.
Ač jistě jde o chvályhodné akce, nemusíme mít v ruce Bibli, aby bylo jasné, že každý rok není možné něco takového opakovat. Navíc z toho není ani moc spásy. V exekuci je stále okolo 680 tisíc lidí, z toho nějakých 400 tisíc ve vícečetné. Milostivá léta ale pomohla „pouhým“ desítkám tisíc z nich.
To není systémové řešení.
Proto je třeba vedle propagace třetího milostivého léta především dobře zvládnout reformu oddlužení, která se nyní chystá. Že by to ovšem bylo možné dohodnout v klidu a míru, je prakticky vyloučené. Stačí si vzpomenout na lítou debatu o zatím poslední velké novele insolvenčního zákona z roku 2019. Přesto je třeba takový boj podstoupit, protože v dluhové propasti stále vězí příliš mnoho lidí, kteří z ní ani při nejlepší vůli nemají jak vylézt ven.
Příliš málo lidí se zbavuje dluhů
Jaké návrhy jsou tedy nyní ve hře? Prvním z nich je zkrácení celého procesu z aktuálních pěti let na tři roky. Jablkem sváru se však spíš stane záměr, aby o oddlužení mohli napříště žádat nejen podnikatelé a živnostníci, ale i spotřebitelé. Což by mohlo výrazně zvýšit zájem o institut, kterého dnes ročně využívá jen asi 20 tisíc lidí.
Další spory lze pak čekat o to, zda má i nadále zůstat podmínkou, aby uchazeč zaplatil alespoň 30 procent dlužné částky. Zástupci věřitelů jsou pro. Proti ale stojí celkem pádný argument, že právě tato klauzule mnohým znemožňuje oddlužením zdárně projít.
Komentář k chystané reformě zformulovala i Národní ekonomická rada vlády (NERV). Připomíná v něm, že v Česku stále žijí statisíce předlužených osob, které se do potíží dostaly ještě předtím, než stát začal razantně regulovat sankce za nesplácení spotřebitelských úvěrů. Mnozí lidé by přitom byli schopni samotnou půjčenou částku splatit, nemají už ale na astronomické úroky z prodlení, které jim postupně naskákaly.
Jsou tak odsouzeni k životu v šedé či černé ekonomice a erár kvůli tomu na uniklých daních a pojistném přichází o miliardy. V některých regionech navíc žije tolik předlužených, že celé oblasti mohou jen těžko pomýšlet na lepší budoucnost a prosperitu. A nakonec jsou nespokojeni i zaměstnavatelé – pokud už člověka v exekuci přijmou, odsoudí se tím k časově i finančně náročné komunikaci s vymahači.
Do oddlužení automaticky
Lze si dělat naději, že zmiňované zahrnutí spotřebitelů do tříletého oddlužení by nakonec přece jen mohlo projít. Už proto, že podobné nastavení funguje i v dalších unijních zemích – a nic nenapovídá tomu, že by tam docházelo k jeho masivnímu zneužívání.
Pokud by se věřitelé obávali komplikací či morálního hazardu, mohla by jim vláda vyjít vstříc třeba prodloužením přestávky, která je nutná pro případné další opakování celého procesu. Aby se dlužníci nemohli tak snadno zbavovat svých hříchů každou chvíli. Nyní lze o další oddlužení požádat nejdříve dvanáct let po ukončení toho předchozího. Napříště by to tedy mohlo být klidně i více.
Podstatně hůře se však asi bude hledat shoda na tom, zda zachovat povinnost, aby zájemce o zahlazení dluhu z něj musel nejdříve splatit alespoň 30 procent. NERV navrhuje tuto podmínku zrušit, zástupci věřitelů o tom ale stále nechtějí slyšet ani slovo.
Každopádně je jasné, že pokud by ona zmínka o jednotném objemu měla být z paragrafů odstraněna, muselo by ji nahradit nějaké velmi zevrubné posuzování každého jednotlivého případu. Což by samozřejmě přinášelo značnou byrokratickou zátěž, mohlo by to ale na druhou stranu razantně zvýšit počet těch, kdo ke společensky užitečnému institutu získají přístup.
Jak vládní experti připomínají, je jich dosud bohužel jen málo. A to i proto, že zhruba 40 procent lidí, kterým by velmi usnadnil cestu z potíží, nemá o jeho existenci ani tušení. To by mohla změnit povinnost vymahačů posílat lidem s třemi a více exekucemi návrh na vstup do oddlužovacího programu. Nebo ještě radikálněji: automatické podání žádosti za dlužníka, kterému by ale zůstalo právo ji případně stáhnout.
Až se krize zeptá…
Může to vypadat, jako bychom se zde nyní obsáhle zabývali něčím, co se naprosté většiny populace vůbec netýká. Realita je však drsnější. Nejen že v neřešitelných dluzích tonou stovky tisíc lidí, ale je navíc pravděpodobné, že se k nim velmi rychle přidají další.
Zatím neznáme přesné dopady energetické a inflační krize, avšak i střední třída už vidí, jak brutálně jí stoupají životní náklady. Vláda se snaží o cílenou pomoc, ale ani tak nemá šanci zabránit pádu mnoha lidí do chudoby a dluhů. Proto je nyní tak důležité reformu oddlužení zvládnout. A dát mu takovou podobu, aby postiženým nabízelo žebřík, s jehož pomocí se lze po třech krušných letech vyškrábat z propasti a nezůstat v ní trčet.
Tak velkou odpovědnost nyní politici mají. Snad se jí tedy zhostí se ctí a hlavně rychle. V Česku totiž stále máme neblahý zvyk přijímat ta správná protikrizová pravidla, bohužel ale až po krizích.
