Před věznicí v Ruzyni, ležící na západním okraji Prahy nedaleko největšího českého letiště, je ticho a klid. Pohybuje se zde jen jeden člověk. Nervózně působící tmavovlasý muž středního věku s batohem, který před pár minutami vyšel fialovými dveřmi z věznice.
Jen v tričku a lehké bundě pochoduje sem a tam po chodníku a prohlíží si kolo připoutané k zábradlí mostku nad potokem, který následně protéká přímo pod věznicí. Kolo zde stojí už nějakou dobu – je na něm rez a gumy jsou tak vypuštěné, že odjet na něm půjde už jen těžko. Muž právě propuštěný na svobodu má ale jiný odvoz, po chvíli se objevuje auto a mizí i s ním.
To my míříme opačným směrem. Do světa za vysokými ploty s ostnatými dráty, za masivní železnou branou, kterou střeží strážní vyzbrojení samopaly. Do hlubin ruzyňské věznice, jednoho z největších nápravných zařízení v Česku.
Hollywoodské filmy mohou v lidech vzbudit představu, že trestanec svou vězeňskou cestu začíná v poutech a za doprovodu mračících se strážných. To může být pravda u nejnebezpečnějších odsouzených nebo u takzvaných mařenek – lidí, kteří se do věznice nedostavili sami, ale policie je musela najít a přivést.
Běžný nástup je o poznání méně dramatický. Trestanec se v soudem určeném časovém rozmezí jednoduše dostaví k branám vězení a zazvoní na zvonek. „Dobrý den, mám výzvu k nástupu trestu,“ slyší několikrát za den z reproduktoru služba na vstupní bráně.
Ozývá se dunivý zvuk a těžké železné dveře věznice se odemykají. My budeme za pár hodin venku, jiní lidé zde ale udělají svůj poslední svobodný krok klidně i na desítky let. Dál už musí sami. Bez rodiny, bez kamarádů, kteří odsouzené často doprovázejí až k bráně. „Po cestě z práce už jsem viděla uplakané, zdrcené lidi. Ale často bývá loučení i veselé. Přátelé se snaží odsouzeného podpořit, říkají mu: ‚Ty jsi borec, to dáš,‘ “ popisuje jedna z našich průvodkyň Žaneta Tolochová, která ve vězení pracuje jako personalistka.
„Někoho sem přivezou s celým barákem“
Vstupujeme do stísněné místnosti s vrátnicí, průchozím rámem detekujícím kov a pásem s rentgenem pro zavazadla – takovém, jako známe třeba z letiště nebo z vstupů do úředních budov. Zde nastane první z mnoha a mnoha kontrol, kterými musí odsouzený projít, než se dostane na oddíl, kde si bude odpykávat svůj trest.
Přísnou kontrolou procházíme i my. Veškerá nenahlášená elektronika musí zůstat ve skříňce před rámem, a to včetně mobilního telefonu. Kdyby se ztratil nebo se nějakým nedopatřením dostal k trestanci, byl by malér.
Další kroky pak vedou opět ven – na první z mnoha dvorů ruzyňského vězení. Zde jsou zaparkovaná auta a autobusy Vězeňské služby s typickým fialovým pruhem. Jinak ponuré místo ovšem skýtá jednu raritu – trestanci se při přesunu mohou kochat jedním z nejhezčích pohledů na blízký letohrádek Hvězda. „Z žádného jiného místa není tak hezky vidět,“ poznamenává mluvčí vazební věznice Jana Svobodová.
V hlavní budově pak nastupujeme na další, podstatně delší inspekci. Začínáme v malé místnosti, která připomíná spíše úřad nebo malou poštu. Příslušník za přepážkou trestanci vezme doklady a peníze, dovnitř si s sebou může vzít jen velmi omezený výčet věcí. „Necháváme jim jen hygienu, nějaké kuřivo, kafe a čaj,“ říká vrchní inspektor strážní směny, statný mladý muž s tmavými vlasy a plnovousem.
Ostatní věci zde odevzdávají. Vše je třeba důkladně prozkoumat, což je zvláště u trestanců, které do věznice přiveze policie, často na dlouho. „Lidi sbalí na ulici, v hospodě nebo i v práci, někdy nám je přivezou rovnou v montérkách. Mají s sebou i pistole, nože. Jindy nám z letiště přivezou chlapa, který cestuje s celým barákem. To pak trvá i přes tři hodiny,“ vypráví inspektor.
„Pamatuju si taky, když nám přivezli člověka, který ve městě pobodával lidi. Našli ho na skládce a tu s ním málem celou přivezli. To byly propocené deky, spacáky, polštáře,“ dodává se svraštělým obočím.
Civilní oblečení odsouzeného pak putuje do skladu v suterénu, dlouhé tmavé místnosti se stovkami zavěšených vaků, ale také kufrů a batohů. „Chodí sem milionáři s Hugo Bossem a Louis Vuittonem i bezdomovci v šatech, které musíme hned dezinfikovat. Ale vše to končí tady. Klidně vedle sebe,“ popisuje pracovník.
Zkouší kouřit i matrace
Po dlouhé chodbě pokračujeme dál. Už tady, v úřední části budovy, dýchne ze studených stěn někdejšího cukrovaru na odsouzené duch věznice. Prostředí je chladné a zcela odosobněné, hlasy strážných přísné, jejich rázné kroky se s duněním rozléhají po celé chodbě.
Další místnost. Zde už úřad připomínají snad jen schránky plné vstupních formulářů na stolku u dveří. Každého tady nejdříve čeká sprcha a poté další prohlídka. Dosud zdaleka nejdůkladnější.
„Tam na té rohoži se musí svléknout donaha a dřepovat,“ ukazuje inspektor. Přiznává, že tato povinnost se mnoha odsouzeným nelíbí, na podobné prohlídky si ale musí zvyknout. „Namátkově je prohlížíme, třeba když se vrací z pracoviště, jestli si s sebou nevzali něco nebezpečného,“ vysvětluje.
K agresivitě ale přejde málokdo. „Většinou jsou sami vykulení. Na policisty si třeba vyskakují, ale jakmile se za nimi zavřou dveře, tak si spousta z nich uvědomí, co se vlastně stalo. Tady už jsou spíš skleslí,“ říká inspektor. „Mnoho z nich se před nástupem také posilní, aby měli odvahu. Takže se nám tady pak motají,“ dodává.
Celou jednu stranu místnosti zabírají obří police s veškerým vybavením, které bude vězeň potřebovat. Typické modro-šedé kabáty zvané vaťáky. Ne nadarmo se říká, že někdo jde „do tepláků“ – ve vazbě dostávají zelené, trestanci fialové, společně s tričkem a mikinou. Fasujeme i takzvanou kouli, objemnou roli textilií, ve které najde trestanec lůžkoviny, deku, spodní prádlo, ručník i pyžamo.
Už tento náklad je pro drobnějšího člověka hůře uchopitelný. Inspektor se ještě sklání nad bedýnkami ve spodní části police a k nákladu vrší mýdlo, lžíci, papuče a nepříliš měkký černý podhlavník, který zde slouží jako polštář. A k tomu ještě pro jistotu první vězeňskou roli toaletního papíru.
S tímto nákladem musí vězeň dojít až na celu. Nic lehkého, věci nám po chvíli padají na zem. Musíme ale opatrně – cokoli se zničí, musí vězeň uhradit. „To ale nebrání tomu, že někteří trhají oblečení, polštáře. Někdo z nich proto, že má špatný delírko (delirium, pozn. red.). Viděl jsem frajera, který roztrhal podhlavník, jenom aby z toho vyndal vatu, kterou pak vykouřil. Někdo zkouší kouřit i matrace,“ říká strážný.
Lezl po mřížích a tvrdil, že chytá makaka
Jsme zase na chodbě. Po cestě na první celu cítíme to, co místní zaměstnanci nazývají „typickým vězeňským smradem“ – výrazný, štiplavý zápach, ke kterému se těžko hledá srovnání. Nejblíže mu může být asi stará školní jídelna. „Je to směs lidského zápachu, dezinfekcí, jídla a cigaret. Nikde jinde to asi neucítíte,“ říká mluvčí Svobodová.
Cela, na kterou přicházíme, je jedna z těch hezčích. Vybavení je nové, cela čistá, i záchod, typicky umístěný přímo v cele, je zakrytý tak moc, jak to jen předpisy umožňují. Příliš času zde ale odsouzený nestráví. Jde o celu karanténní, kde vězeň zůstává, dokud neprojde lékařskou kontrolou a neobdrží výsledky, což trvá kolem čtrnácti dnů. Ve vazbě bývají vězni v celách po dvou, na výkonu trestu po třech.
Oddíl má na povel starší dozorce s přísným výrazem ve tváři. Toto patro se řadí k těm vůbec nejtvrdším – kromě karantény pod něj spadá také oddíl pro výkon kázeňských trestů a krizové oddělení. A bývá plno. „Tady končí nejhorší případy. Agresivní vězni, co nemohou s nikým být, protože všechny napadají. Lidé s abstinenčními příznaky,“ říká hlubokým hlasem dozorce.
Na málokterém oddělení je třeba dávat na vězně větší pozor. Jak silný dohled je třeba, stanoví pohovor s psychologem. Například drogově závislé vězně je nutné kontrolovat každých třicet minut. „Když někdo fetuje a pak ho zavřou, tak se kroutí jak zvíře, neví o sobě. To samé kuřák, který vykouří dvě krabičky denně a najednou nemá,“ říká dozorce. Podle něj trvá „absťák“ většinou deset dní.
Pro ty nejhorší případy mají připraveno několik speciálních cel. V jedné z nich, takzvané kleci, je vězeň sám, ale pod neustálým kamerovým dohledem. Nezhasíná se mu ani na noc. „Jednou koukám na kameru a vidím, že mi tam vězeň lozí po mřížích nahoru. Ptám se ho, co tam dělá. A on říká: ‚Utekl mi makak, chytám makaka.‘ Nebo skočí šipku do klece a rozbije si hlavu. Já se ho ptám, proč? A on, že ho přejelo auto a řidič ujel,“ vypráví dozorce.
Pro nejtěžší případy slouží další místnost, stísněná cela o velikosti zhruba tři krát dva metry, celá pokrytá oranžovým polstrováním – tedy s výjimkou malého tureckého záchodu.
Upozorňuje, že se více setkává s vězni, u kterých hrozí, že ublíží spíš sobě než jiným. „Většinou jsou to demonstrativní pokusy. Třeba někdo hrozí, že si o hlavu přerazí okno, když nedostane cigarety. Případy, kdy se fakt chce někdo zabít, bývají tak jednou dvakrát za rok,“ vysvětluje.
Manažer v cele s bezdomovcem
Ani po karanténě ještě není proces u konce. Přesouváme se na příjmové patro, kde odsouzení čekají na zařazení do svého oddělení. Stráví zde přibližně měsíc.
Podle toho také vypadají zdejší cely – jsou v o poznání horším stavu než ty na běžném oddělení. Matrace jsou roztrhané, záchod oddělený jen nízkou zídkou, zdi pokreslené nejrůznějšími vzkazy, ale i kresbami nebo básničkami. „Vědí, že tady příliš času nestráví, tak jim na tom nezáleží,“ říká vychovatel.
Zarážející je také silný cigaretový zápach. Kouření se vězňům povoluje – pokud tedy mají co kouřit. K cigaretám se dostanou několika způsoby. Jednou za půl roku si mohou nechat do vězení poslat takzvaný nárokový balíček, který může obsahovat čaj, kávu nebo právě cigarety. Balík ale nesmí vážit více než pět kilogramů. Vězni, kteří nemají dluhy, si mohou také dvakrát do týdne objednat cigarety v rámci nákupu z kantýny.
Třetí možností je pokusit se získat kuřivo výměnným obchodem, který ve vězení jen bují. „Naprostá většina odsouzených je mezi sebou zaháčkovaná. Je to normální výpomoc – já ti dám polévku, ty mně cigarety,“ říká jeden z mluvčích věznice Tomáš Měrka.
Na příjmovém patře vězni kouří dokonce přímo na celách. I proto platí pravidlo, že spolu v cele nesmí být kuřák s nekuřákem, stejně jako žena s mužem nebo mladistvý s dospělým.
Jinak ale příliš pravidel pro rozdělování neplatí. „Chlapi říkají, že trest dělají i ti, se kterými ho trávíte. Klidně mohou spolu v jedné cele skončit top manažer a bezdomovec, který nemá běžné návyky, co se týče třeba chození na záchod, a ten druhý po něm musí uklízet,“ popisuje Měrka.
Knihovna, kaple, ale hlavně práce
Přesunujeme se k běžnému oddílu věznice. Tam můžeme nahlédnout jenom zpoza „katru“ – tedy mřížovaných dveří, které dělí oddělení od zbytku budovy. Zde začíná vězňům paradoxně volnější režim. Trestanci zde „sedí“ většinou za krádeže, loupeže nebo neplacení výživného, najdou se mezi nimi ale i vrazi. A to ti, kteří si už odpykali část trestu ve věznici se zvýšenou ostrahou a prokázali dobré chování.
Ruzyně oddělení se zvýšenou ostrahou, jako je třeba v plzeňských Borech, nemá. Vězni se mohou během dne mezi celami volně pohybovat, navštěvovat se a v libovolných časech užívat sprchu.
„Budíček je v 5:30. Po sečtení odchází do zaměstnání,“ vysvětluje Měrka. Většinu dne pak vězni tráví prací, například úklidem, výpomocí v kuchyni a kantýně nebo ve skladu. Bezproblémoví a předem prověření vězni také vyjíždějí do pracovišť mimo věznici, například do pekárny, prádelny nebo do nemocnice na patologii. Za svou práci dostávají odměnu v hodnotě několika tisíc korun měsíčně. U většiny vězňů jdou ale tyto peníze okamžitě na platbu dluhů.
„Každý z nich má také takzvaný program zacházení. Ten je odvozený od toho, čím se prohřešil. Lidé s dluhy nebo neplatiči výživného mají lekce finanční gramotnosti, drogově závislí schůzky s adiktologem. Večerka je pak ve 21:30,“ vysvětluje Měrka.
Vězni mohou také v kulturní místnosti sledovat televizi. Délka se odvíjí podle toho, jak se ve vězení chovají. „Když je nějak zajímavý turnaj, lze zařídit, že se mohou dívat o nějaký čas déle. To se stalo třeba nedávno, když bylo finále mistrovství světa ve fotbale,“ říká Měrka. K dispozici je i knihovna s více než tisícem knih – od klasiky typu Dekameronu přes brakovou literaturu až po učebnice angličtiny.
Několikrát do týdne se zde pořádají mše ve vězeňské kapličce, dochází sem římskokatolický, pravoslavný i evangelický farář. Samozřejmostí je i vycházka na dvůr na maximálně hodinu denně.
Právě přes vycházkový dvůr, kde vězni za teplých dní běžně hrají fotbal, basketbal nebo nohejbal, jdeme zpět k vstupní bráně vězení. Strážná nám vrací mobilní telefony, se zaduněním se opět otevírají železné dveře a my, stejnou cestou jako tisíce vězňů před námi, vycházíme ven.
Po několika hodinách za mřížemi najednou působí stromy živější, obloha modřejší, vzduch čerstvější. Jen kolo odložené u zábradlí je stále stejně opuštěné. Než na něj jeho majitel nasedne a odjede, přibude na něm ještě hodně rzi.
