Málokterá debata politiků končí jinak. Většinou je v pointě přání, ať mají Češi více dětí. Zachrání tím daňový či penzijní systém, trh práce a ještě asi sto dalších věcí. Alespoň tak si to politici představují. Když je ale jednou za čas Češi vezmou za slovo a objeví se pár silných ročníků, jsou politici znovu nespokojeni. Více dětí znamená větší nároky na sociální stát, dostupnost zdravotní péče či třeba vzdělávání.
Kdo má děti narozené kolem roku 2008, dobře ví, o čem je řeč. A teď už to vědí i děti. Když před třinácti lety řešili jejich rodiče, kde najít místo v nedostupné školce, neměly z toho ještě rozum. Když se to opakovalo při hledání základní školy, tak také moc ne. Výběr střední školy je teď ale z velké části jejich volba. V mnoha regionech to ale volba není, mladí budou rádi, když se vůbec na nějakou školu dostanou.
Systém dvou přihlášek na jednotné přijímací zkoušky je už dlouho předmětem vášnivých debat. U nynějších silných ročníků však zdegeneroval do úplné absurdity. Původní záměr zkusit dvě zajímavé školy se proměnil v zoufalý výběr.
Na mnohé vysněné školy – typicky gymnázia – se teď nedostanou ani jedničkáři, z druhé volby se tak pro mnoho rodin stává cílené hledání míst, kde je alespoň nějaká naděje na přijetí. Místo směřování doprostřed klubka škol si studenti vybírají jednu nedostupnou (co kdyby se to zázrakem podařilo) a jednu rovnou výrazně horší.
Takové hokynaření se jistě neděje všude. Týká se hlavně natlakovaných regionů, jako je Praha, Středočeský či Jihomoravský kraj. Skoro všude je to ale pěkný stres. Do konce února musí rodiny udělat volbu. K rekordním 106 tisícům žáků v devátých třídách se navíc možná přidá i zatím nezjistitelný počet dětí z Ukrajiny. A leckde to bude ošklivá přetlačovaná.
Možnosti středních škol jsou přitom omezené – poptávka se musí podřídit zázemí a dostatku učitelů. Přesto se alespoň někde narychlo rozšiřují třídy, což však stejně nebude stačit. Pravidlo o třídách s maximálně 30 žáky by se rozhodně prolamovat nemělo, aby kvantita nezvítězila nad kvalitou.
Pro mnohé mladé lidi je výběr střední školy první důležitá volba ve světě dospělých. Jenže dospělí jim přichystali pěkně drsnou školu života.
Perfektně připraveni na minulost
Je v pořádku selhávat ve stále nových situacích, v tomto případě však politici selhávají v jedné a té samé. Což je neomluvitelné. Demografie jim z dat narozených okolo roku 2008 jasně řekla, co bude školství čekat.
Dá se ještě pochopit, že při prvním nárazu byli politici překvapeni. Kolem roku 2010, když šly děti ze silných ročníků do školek. V roce 2008 do nich nechodilo ani 300 tisíc dětí, o čtyři roky později už přes 350 tisíc. Narychlo se uzákonily dětské skupiny a snad každá obec kus mateřské školy přistavovala.
Jenže to samé se stalo o pár let později na základních školách. V roce 2010 v nich nebylo ani 790 tisíc studentů, teď je v nich přes milion. A jak bylo těžké v některých aglomeracích vůbec najít místo!
Teď jsou politici překvapeni znovu. Před komunálními volbami minulý rok mnozí kandidáti slibovali, jak začnou budovat nové základní školy. Správně sice trefili problém, už jim ale nedošlo, že má tenhle problém nohy a přesouvá se. Nyní začínají být slabší ročníky prvňáčků, pro změnu ale nejsou střední školy.
Je důležité se ptát, kdo z politiků má za dnešní stav zodpovědnost. Není ale jednoduché je najít. Za základku často odpovídá obec, za střední školu kraj. Za vše dohromady ministerstvo.
Ani jedno patro nemá motivaci něco včas vyřešit. Ministerstvo je moc vysoko a řeší všechno pozdě. Kraj má omezené možnosti a město obvykle nevidí za ceduli „Konec obce“ – a už vůbec ne za jedno volební období. Zoufale chybí funkční střední patro, které by řešilo, aby se vzdělávání v regionu nehroutilo, když jednou za pár let bude moc či naopak málo studentů.
Tak za pět let zas na vysoké
Co s tím? Nic systémového teď stát nevymyslí. To měl v případě středních škol dělat, když vrcholila krize na základkách. Několik let mohl navyšovat kapacitu ve vybraných regionech. Mohl sáhnout k radikálním krokům, kdy by z osmiletých gymnázií byla na čas dvě čtyřletá. Mohl toho spoustu. Teď už nestihne nic moc a zájemci o středoškolské vzdělání se seznámí s propastným rozdílem mezi deklarovanými hodnotami státu a reálnou praxí.
A bohužel asi ne naposledy. Po zkušenostech s nezvládnutým návalem silných ročníků do mateřských, základních a nyní středních škol by bylo divné, kdyby se za pár let při extrémním převisu zájemců o vysokoškolské studium nekonal znovu zbytečný příběh stresu a zmarněných ambicí mladých lidí.
