Jedenadvacetiletý Brit z průmyslového města Wolverhampton všeho nechal, vyřídil si pas, přeletěl oceán a změnil svůj osud. V následujících dvou letech s Davisem natočil přelomová alba včetně In a Silent Way nebo Bitches Brew, která položila základy žánru jazzrock. A nedlouho nato Dave Holland zahájil sólovou dráhu, jež trvá dodnes. Do Anglie už se nevrátil. „V podstatě jen celý život dělám vše proto, abych mohl hrát hudbu, na které mi záleží,“ shrnuje dnes šestasedmdesátiletý basista a skladatel v telefonickém rozhovoru s Aktuálně.cz.
Důvod k němu je nasnadě. Držitel tří cen Grammy a čestných doktorátů z hudebních škol jako bostonské Berklee, jinak také vítěz ankety o hudebníka roku v jazzovém časopisu Down Beat, právě posedmé přijíždí do Česka. Toto úterý zahraje v zaplněném brněnském Sono Centru na pozvání Jazzfestu, ve středu ho čeká vyprodaný pražský Jazz Dock. Basistu doprovodí špičkoví instrumentalisté z USA: kytarista Kevin Eubanks a bubeník Eric Harland.
Jejich trio je energické, eklektické, stírající hranici mezi kompozicí a improvizací. Muzikanti mění nálady. Chytlavé groovy a pasáže připomínající funk, blues či jazzrock střídají s okamžiky, při nichž skoro swingují nebo se blíží komorní klasické hudbě. „Těžiště sestavy spočívá v improvizaci. Naše skladby jsou často spíš kostry, kolem kterých každý večer rozvíjíme jiné nápady. Za pochodu vymýšlíme i úplně nové části,“ vysvětluje Holland a poznamenává, že to je možné jen při mimořádné souhře. „Eric Harland mě doprovází už roky, s Kevinem Eubanksem spolupracujeme dokonce od 80. let,“ vzpomíná, jak spolu při jazzové dílně na kanadské univerzitě zahráli první společný tón a „v tu ránu tam bylo porozumění, které jsme až na jednu přestávku nepřestali rozvíjet dodnes“.
Přestávka souvisí s Eubanksovým nebývalým příběhem. Dnes pětašedesátiletý kytarista z Filadelfie roku 1989 účinkoval na Hollandově špičkovém albu Extensions. Jenže brzy nato dostal lukrativní nabídku nastoupit do kapely talkshow Jaye Lena, jednoho z nejsledovanějších moderátorů v americké televizi. Eubanks roku 1992 přijal a vzápětí převzal vedení televizního bandu po jazzovém saxofonistovi Branfordu Marsalisovi. Až do roku 2010 se pětkrát týdně objevoval na obrazovkách milionů amerických domácností. Sekundoval moderátorovým vtipům, hrál kratičké předěly i celé písně, doprovázel popové a rapové hvězdy. Seznámil se s prezidenty Georgem Bushem mladším nebo Barackem Obamou.
Až po padesátce si Eubanks řekl, že stačilo, a vrátil se k jazzu. Jedno z prvních stálejších angažmá našel opět u Davea Hollanda v kvartetu Prism, které v letech 2012 a 2013 přijelo také na plzeňskou část Bohemia Jazzfestu a královéhrádecký festival Jazz Goes To Town. „Kevin Eubanks si za celých osmnáct let v televizi uchoval ohromnou lásku k hudbě a improvizaci. Je to citlivá osobnost, ne někdo, kdo by snadno podlehl televiznímu pozlátku. Bral to jako práci a dělal ji dobře,“ říká Holland. „Samozřejmě že za ty roky občas natáčel i koncertoval, jen na to neměl víc času. Když v talkshow skončil, navštívil jsem ho na několik dnů v Los Angeles, po letech jsme si zahráli a a okamžitě jsme měli pocit, jako by od našeho posledního setkání neuplynulo víc než pár dnů.“
Eubanks se k dnes dvaasedmdesátiletému moderátorovi Lenovi vrátil za pandemie, když začali vysílat vědomostní televizní soutěž You Bet Your Life with Jay Leno. Kytarista dnes účinkuje ve třetí řadě. „Rozdíl je v tom, že talkshow nahrávali živě každý den, kdežto soutěž předtočí během dvou měsíců na celý rok dopředu a zbylých deset měsíců může Kevin koncertovat. Toho využíváme, letos plánujeme několik projektů,“ popisuje Dave Holland.
Předloni s bubeníkem Obedem Calvairem, tedy jiným, než který je teď doprovodí v Česku, vydali studiové album Another Land. K jeho nadžánrovému vyznění přispívá právě Eubanks, jenž na speciálně upravené elektrické kytaře hraje hbité jazzrockové běhy, groovy jako z funku, vytahuje struny jako při blues, jindy při sólování navazuje na klasiky jazzové kytary typu Wese Montgomeryho. Vše hraje Eubanks prsty, bez trsátka, osobitý tón tvaruje palcem pravé ruky. Třeba ve skladbě The Village se odrazí od hypnotické plochy jako z takzvaného pouštního blues k rockovým dvouhmatům à la Jimi Hendrix až po harmonicky divoké výběhy po hmatníku, při nichž sóluje rytmika. „Je to hráč s mimořádnou šíří výrazu,“ shrnuje Holland.
Totéž platí o něm. Od začátku 70. let, kdy opustil Milese Davise a začal vydávat desky u renomovaného mnichovského labelu ECM, účinkoval v desítkách kapel. I když zakládal vlastní, neustále je měnil a střídal obsazení, početnější big bandy vyvažoval komornějšími ansámbly. V tradičním kontextu, třeba po boku klavíristy Hanka Jonese a bubeníka Billyho Higginse, ctil doprovodnou roli kontrabasu, jinde měl jeho nástroj stejnou váhu jako kytara. To byl případ asi nejznámějšího tria Gateway, jež s bubeníkem Jackem DeJohnettem a kytaristou Johnem Abercrombiem udržovali čtvrt století. „Je to sice totožné obsazení, ale s Gatewayem jsme hráli úplně jinou hudbu než se současným triem,“ objasňuje Dave Holland.
V jazzu zanechal mohutnou stopu už v 70. letech s avantgardním kvartetem Circle a deskou Conference of the Birds. Koncem dekády zaujal nejprve sólovou kontrabasovou nahrávkou Emerald Tears, několik let nato pak albem Life Cycle, vytvořeným pro změnu pouze na violoncello. Na něj si Holland zdokonalil hru po operaci srdce.
Ještě tou dobou nebylo samozřejmé, aby jazzoví kontrabasisté skládali, vedli kapely či nahrávali sólové desky. V tomto ohledu má Dave Holland místo v dějinách svého nástroje, jež začínají, když se ve 20. letech minulého století tubisté z New Orleans začali přeučovat na kontrabas. Později úlohu kontrabasu rozvinuli instrumentalisté Oscar Pettiford, Ray Brown či Scott LaFaro, jenž jako jeden z prvních porušil doprovazečskou funkci nástroje v triu klavíristy Billa Evanse.
„Tihle všichni a samozřejmě nejvíc Charles Mingus pro mě byli obrovskými vzory. Následoval jsem to, co dělali. Když jsem začínal, kapely skutečně častěji vedli saxofonisté než kontrabasisté,“ přitakává Dave Holland. „Ale zase tak moc jsem o tom nikdy nepřemýšlel. Je to téma spíš pro historiky, kdežto mě nejvíc zajímá hudba. Chtěl jsem ji hrát. A když jsem kvůli tomu musel založit kapelu, prostě jsem to udělal,“ konstatuje skromně.
Z té doby dobře zná oba světově proslulé české jazzové kontrabasisty: dnes pětasedmdesátiletého Miroslava Vitouše a předloni zesnulého George Mraze, kteří podobně jako Angličan Holland emigrovali a vnesli do amerického jazzu evropské smýšlení. „Oba špičkoví instrumentalisté, zjevně měli v Československu nejlepší učitele. Svého času byli Mraz i Vitouš na newyorské scéně opravdu pojmy,“ uznává.
Vybavuje si turné z podzimu 1988, které absolvoval s Mrazem. „Výrobce cigaret Philip Morris tehdy každý rok vzal více kapel a několik týdnů je vozil po světě. Já byl tehdy v jedné, George Mraz v té druhé. V jistý okamžik nám oběma v Singapuru ztratili kontrabasy a dva dny jsme je na letišti hledali,“ vybavuje si. Tabákový sponzoring nebyl ojedinělý, v Praze zase koncem 90. let sérii jazzových koncertů inicioval výrobce whisky Teacher’s.
A je tu ještě jedna spojnice. V Brně a Praze teď bude Dave Holland hrát na kontrabas, který se jmenuje Czech-Ease a zkraje tisíciletí byl částečně vyroben v Lubech u Chebu. „V New Yorku je výborný stavitel hudebních nástrojů David Gage, kterého tehdy basista Ira Coleman přivedl na myšlenku zúžit spodní část těla kontrabasu. David nechal nástroj vyrobit v Česku, pak ho v New Yorku upravil a já na něj dnes hraji osmnáctým rokem. Do studia beru ještě jeden starší kontrabas, ale Czech-Ease je lehčí, menší, a tudíž vhodnější na cestování letadlem,“ vysvětluje Dave Holland.
Na část večera dnes opět nasazuje baskytaru. S tou kdysi začínal, používal ji u Milese Davise či později klavíristů Carly Bleyové a Herbieho Hancocka. „Ale desítky let mi pak bohatě stačil kontrabas,“ objasňuje s dodatkem, že svůj na elektrickém nástroji temnější tón nepovažoval za dost osobitý. „Když to ale hudba žádá, nemám s baskytarou problém. V posledních letech jsem ji začal znovu vytahovat,“ dodává.
Do Brna přijíždí poprvé, v pražském Jazz Docku částečně nahradí koncert zrušený kvůli pandemii. Ta zpozdila i vydání alba Another Land a nakonec Hollanda přivedla ještě k jedné změně.
Basista roku 2005 založil vlastní jazzové vydavatelství Dare2. Poslední desku už však zveřejnil napůl s jinou firmou Edition Records. „Vyzkoušeli jsme si spolupráci na předchozím projektu a byla skvělá. Hodně mi ulehčili od věcí jako propagace na sociálních sítích. Hudební byznys se rychle mění a já ho nesleduji tak důkladně. Takhle mám víc času na hudbu, která je samozřejmě nejdůležitější,“ uzavírá Dave Holland.
